Městské muzeum v Rotterdamu tak jako mnoho dalších podobných institucí po celém světě sděluje veřejnosti příběh staletého městského organismu. Na rozdíl od většiny z nich však musí počítat s novým bodem „nula“, kdy se dějiny města musely začít psát od počátku – znovu a snad i lépe. Jedno z nejpostiženějších evropských center v období druhé světové války bylo nuceno stát z popela a znovu se stát místem pro šťastný život statisíců obyvatel. Tento proces neznamenal jen obnovu budov, urbanismu a infrastruktury, ale rovněž zahrnul obnovování mezilidských vazeb a hodnot a rovněž od základů změnil demografický profil města.
Podchytit velmi komplexní aspekty znovuzrození velkoměsta ve vskutku moderní metropoli a s tím spjaté nové naděje se snaží nejen kurátoři a zapojená designérská studia, ale i edukační tým. Jejich cílem je otevřít komunikaci s nastupujícími generacemi, jež z tragické zkušenosti svých předků mohou čerpat podněty důležité pro jejich budoucí životy. I proto stálá expozice muzea nese název ‘40-’45 NOW, díky čemuž transhistorická linka dostatečně vyniká.
Záměrem celkového designu expozice je navodit návštěvníkům prožitek situace, která města postihla v květnu roku 1940. Jaké to je, když se celý život člověka a pulzujícího města v průběhu pouhých 13 minut obrátí v trosky? Historický moment je předáván prostřednictvím silných emocí – imerzivních vjemů, které podporují intenzivní obrazy, dramatické zvuky a silné osobní příběhy spjaté se zdánlivě obyčejnými i nevšedními objekty. Kola představivosti například roztáčí klece sloužící k odchytu toulavých koček během hladomoru ve zničeném městě či dům pro panenky vyrobený skrývajícím se obyvatelem města. Část expozice překračující daný časový rámec otevírá příležitost zamýšlet se nad vztahem rotterdamské tragédie k řadě současných míst po celém světě, jež zažívají obdobný osud. Jen je těžké si ho po dekádách života v míru a blahobytu ve všech dopadech a důsledcích představit. Nejvhodnější cestou se ukázalo být neokázalé lidské měřítko. I v dalších historických expozicích muzea je středobodem člověk jako klíčový tvůrce města a jeho renomé dalece přesahující hranice malé země. Stejně tak je akcentována role obyčejných obyvatel v obnově města, díky níž dosáhlo někdejší slávy a pozice ve světovém hospodářství.
Způsoby, jimiž se studenti aktivně zapojují do poznávání událostí, které předurčily současnou tvář jejich města i jím poskytované životní podmínky, přijeli na industry program v rámci konference Aktuální trendy v muzejní edukaci a prezentaci představit zástupci edukačního týmu muzea. Robert Nordhoek a Hilia dos Santos byli osloveni proto, že jimi vytvářené programy zapojují skupinovou interakci, která umožňuje vžít se díky zapojování prožitku a empatie do dobové zkušenosti a zároveň z ní těžit podněty pro hodnotovou orientaci v současném světě. Účastnící se studenti tím získávají příležitost být motivováni nevšedním zážitkem propojující minulost s dneškem a spontánně se zapojit do reflexe týkající se komplexních a zásadních témat nynější společnosti.
Prostředkujícím prvkem je například storytelling, jenž je zapojen do poznávání probíhajícím skrze rozsáhlou interaktivní tabuli, s níž může pracovat celá skupina. Poté, co se studenti seznámí s objekty v otevřeném depozitáři, které jsou zprostředkovateli příběhů jejich nositelů, mohou tyto mininarativy převyprávět vlastním způsobem za pomocí různých zdrojových materiálů a dalších prostředků (například iPad k vytváření filmů a fotografií). Výsledné klipy zohledňující současné prvky vizuální komunikace jsou sdíleny s ostatními studenty a také se stávají součástí aplikace přístupné dalším návštěvníkům muzea. Mohou mít různé formy – evokovat deník, komiks či zprávu z médií.
Ještě výraznější spojnice mezi minulostí a současností nabízí edukační formát představuje Staveniště, které umožňuje žákům jak základních, tak středních škol prozkoumávat hranice svobody. Jakmile se studenti seznámí se šokem a hrůzou, které pro obyvatele města znamenalo ničivé bombardování, stanou se sami účastníky procesu, kdy byli přeživší nuceni se semknout a táhnout za jeden provaz. Staveniště skutečně je o budování města, v němž všichni budou v budoucnu poklidně a spokojeně žít. Nepracuje se zde však se stavebním materiálem či stavebnicí, ale cihly pro nové město jsou symbolické a založené na lidském potenciálu. Jde o zkušební pole vzájemného respektu a tolerance, na němž se vytyčují hranice osobní svobody a s nimi i schopnosti vnímat někdy ne jednoduše odlišitelné rozdíly mezi demokracií a diktaturou. Interakce probíhá prostřednictvím ipadu, jehož aplikace stojí především na vyhodnocování zvolených voleb a jejich důsledků. Studenti pak na tomto základě obdrží certifikáty, s nimiž se může dále pracovat v navazující výuce či diskuzi.
Edukátoři muzea do svého workshopu uspořádaném v mělnickém muzeu zapojili jednoduchou ukázku efektivních herních principů, která se stala spouštěčem skupinové diskuze. Stačil jeden koberec pro skupinku účastníků a přímočaré zadání: pokuste se společnými silami obrátit koberec, na kterém všichni stojíte, aniž byste opustili jeho plochu. Sledovat následující hektické dění bylo velmi zábavné, ale také inspirativní. Jedna ze skupinek nechala celý proces probíhat v chaosu názorů a návrhů bez rozhodného hlasu, zatímco druhá si mezi sebou vyvolila jedince, jenž pokyny celou akci usměrňoval a vše pozorně a s náležitým efektem monitoroval. Porovnáváním rozdílných snah vznikalo úrodné diskuzní pole na téma nuancovaného přístupu k demokracii a diktatuře právě tváří v tvář velkým společným podnikům a úsilí o šťastné zítřky, do nich spadá právě i poválečná obnova Rotterdamu.
Rovněž prezentovaný středoškolský program Pod tlakem přináší dostatečný přísun obdobných podnětů pro diskuzní zasedání studentů, kteří se musejí vypořádat s dilematy života za druhé světové války společně s otázkami, zda se liší od výzev, jimž nyní sami čelíme. Do vedení diskuze se zapojuje videomapping, který pracuje s přepínáním mezi tehdy a teď a je nejen zdrojem provokativních výroků, ale také prostředkem k obhájení vlastních postojů. Digitální obsah přispívá k tomu, aby se ve skupině společně dospělo k nejzásadnějšímu otazníku: zda je možné se poučit z historie.
Rotterdamské muzeum svými aktivitami naplňuje představy o výrazné společenské funkci muzea, jíž je přenášet zkušenost či příběhy minulosti mezi novými a novými generacemi a stimulovat jimi jejich vlastní, teprve se formující vztah ke světu a společnosti. Umožňuje si k prožitkům spjatých s dobovými událostmi nacházet vlastní cestu a společně v nich nacházet to podstatné a přenositelné – ať už jde o pochopení emocionální cestou a bezprostředním vcítěním se či objevováním odrazů ve výzvách, které lze stále překonávat schopnostmi člověka, pro něž dnes není samozřejmé vyniknout. Příběh jednoho města však poskytuje výmluvný výraz jejich vítězství nad všemi nepříznivými okolnostmi.
Pokud chcete mít konkrétnější vhled do expozice, její virtuální prohlídku je možné absolvovat zde
Jakub Jiřiště
Má vaše instituce zájem podílet se na inovaci českého muzejního prostředí? Realizujete nebo plánujete v současné době projekt, který překračuje tradiční přístupy uplatňované v našich expozicích či muzejní edukaci? Či se chcete nezávazně zúčastnit aktivit naší platformy?
Obraťte se na nás prostřednictvím mailu muzeum@nafilm.org